Hra …“A na Hrušce sedí diktátor“ autorů Jaroslava Gillara a Vladimíra Škutiny je groteskou o světu, v němž žijeme. Je to hra o konfrontace světů, myšlenek a názorů. Nic není jak bylo, nic nebude ani v kritickém havlovském „budou-li“, které zmizelo v kremelském orloji. Každá konfrontace se vždy týká všech, ať je to naší lhostejností nebo angažováním ve prospěch všech. Jedinec zmůže mnoho, jdou-li všichni „proti větru“ jak napsal V + W a Jaroslav Ježek, vždy je možné dosáhnout alespoň něčeho. Především tolerance a lidského porozumění. Jiří Suchý řekl po sametové revoluci v Divadle Na zábradlí inspirativní myšlenku: „Křivá hůl vrhá křivý stín. Nechtějme napravovat stín.“ V té chvíli upozorňoval na základ demokracie a porozumění. Protože do svobody všichni promítáme svůj stín. K tomuto tématu se kdysi vrátil i Václav Bělohradský ve své eseji: “Když zakážeme stín, nebudeme se znát a to je nebezpečné. Pokušení napravovat stín je v české společnosti silné“. Domnívám se, že to není jen problém český, ale přinejmenším evropský. O tom také ta hra je. Diktátor ani teroristka nevěří svému státu. Oba řeší vzniklou situaci dle svého. Navzájem se ubíjejí, ale jejich vlastní stín uniká jako fata morgana, a to proto, že stín nemá minulost ani budoucnost, pouze je přítomný a přirozenost je hra bez vítězů. V čase a prostoru se odehrává právě nyní, před obecenstvem a nikde jinde. Pouze se o ní může přemýšlet po skončení představení.