Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525 – 1594) byl od dvanácti let vokalistou římského chrámu Sancta Maria Maggiore, od devatenácti se stal hlavním kapelníkem a varhaníkem v rodné Palestině, od roku 1551 byl kapelníkem Capelly Giulia a od roku 1555 Sixtýnské kaple v Římě. Na svém tvůrčím vrcholu ve službách papeže byl pověřen revizí gregoriánského chorálu a jeho dílo se stalo, podobně jako dílo J. S. Bacha, předlohou a nepsaným zákonem vokální kompozice. Jeho dílo čítá celkem 950 skladeb, z toho 93 mší, 350 motet, 64 hymnů, 35 magnificat, 42 lamentací a řadu dalších, převážně duchovních děl.
Svým stylem sladil hudební prostředky Franko-Vlámské epochy, oživil je obrovskou invencí a vytvořil tak nový hudební styl, později nazývaný Palestrinovská polyfonie. Jeho stěžejní dílo Missa Papae Marcelli bylo napsáno u příležitosti papežské korunovace zřejmě v roce 1555. Tato legendární kompozice byla exemplárním dílem, na němž byla na Tridentském koncilu 1564 odborníky z řad církevních hodnostářů řešena otázka srozumitelnosti textu ve vokální polyfonii. Skladba byla obhájena a stala se vzorovou kompozicí pro celé generace renesančních skladatelů.

www.ebcz.eu