režie: Jan Horák a Michal Pěchouček

dramaturgie: Jan Horák
výprava: Michal Pěchouček

kostýmy: Andriana Trpkovič

hudba: Dominik Gajarský

hrají: Tereza Hofová, Stanislav Majer, Dana Polákova, Petr Šmíd

Proč Julius Fučík? Protože se jeho osud specificky dotýká témat hrdinství a mučednictví, které jsou pro český svéráz něčím nepatřičným. Fučík a jeho mýtus prošel několika interpretacemi a lze bez nadsázky říct, že byl nejexponovanějším  českým mučedníkem dvacátého století, respektive tím „glorifikovaným“ a nakonec i odvrženým. Komunisté po nástupu k moci vytvořili obludný fučíkovský mýtus a z jeho vdovy udělali nástroj agitace. Po pádu komunismu došlo k radikálnímu odmítnutí celého konstruktu včetně  snahy vědecky se tomuto tématu věnovat a Fučík i jeho mýtus pozvolna mizí v zapomnění.

Vyhradili jsme si lhostejnost k nejslavnějšímu fučíkovskému tématu – tedy k jeho věznění a  k nejpřekládanější  české knize v historii, jejíž je Julius Fučík autorem, a snažili jsme se být maximálně apolitičtí. Politikum je ponecháno na divákovi. Chceme ukázat Fučíka jako člověka s konkrétním temperamentem, zvláště sociálním, který může být inspirující nebo sloužit jako varující příklad zároveň.

Je to hloupé povídat o věrnosti, ale já ti, Gustino, opravdu zůstal věren. Není to moje zásluha. Mám tě prostě rád. A když už mám touhu po ženě a objevuje se taková touha, jsem přece zcela normální muž, vždycky ta žena dostává konkrétní podobu: tvou podobu. A protože tu taková není, protože tu nejsi ty, zůstává ta tuha neukojena. Nu, ďoučino, pomáhám si, jak můžu…