Básník a dramatik Federico García Lorca byl v kruhu svých přátel známý tím, že trpěl velkým, přímo panickým strachem ze smrti. Snad proto již v době svého pobytu ve studentské rezidenci (kde pobýval společně s Luisem Buňuelem, nebo Salvadorem Dalím) připravoval divadelní představení – tzv. „pochmurné hry“, v nichž inscenoval na jevišti svůj postupný rozklad a vlastní smrt. Zřejmě se tímto způsobem snažil vyrovnat se svou fóbií. Metaforou smrti v jeho dílech je nejčastěji „luna“. Lorcovy postavy doprovázejí dva protikladné emoční proudy: vášeň (související s láskou, plodností, životaschopností) a pud smrti. Hrdinové jeho her mezi nimi neustále balancují a podléhá jim také jejich jednání. Jakoby tyto dva člověku vlastní a přirozené pudy splývaly v jeden a vzájemně se determinovaly. Pochmurná hra odkazuje na básníkovy monodramatické výstupy z časů jeho působení v rezidenci v Madridu. Plní při tom všechny zmíněné atributy, jež ovlivnily život Lorcových postav, i jeho vlastní.